Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudba jako zvukový prostředek přenosu emocí může nabývat mnoha podob, od primárního a čistého výtrysku euforie až po dusivou depresivní podobu dokumentující lidská utrpení. Může být nositelem umělcova osobního sdělení nebo také prázdnou schránkou obalenou do klišé při honbě za komerční slávou. Může nabývat i různých podob, od agresivního útoku až po minimalistickou skoroprázdnotu. Ve většině funkčních případů pak představuje sama o sobě ucelený soubor vjemů, které sice posluchač přijímá primárně pouze sluchem, výsledek ale dokáže prožívat díky imaginaci mnohem komplexněji. Ale je tu i hudba, která si neklade za cíl být svébytná a soběstačná, hudba jako doplňující prostředek především k vizuálu, tedy soundtrack. I taková hudba má svá specifika a často zůstává v pozadí jako pouhá doplňující forma. NORDIC GIANTS, trochu tajemné duo z Brightonu, si ale vytýčilo zvláštní cíl tvořit v intencích soundtrackových pravidel hudbu plně svébytnou, ke které jako by scénická stránka byly naopak tím doplňujícím prvkem.
Výsledky svého snažení prezentují NORDIC GIANTS především v podobě živých vystoupení, která jsou prý velkým zážitkem, kdy anonymní duo schované v obskurních maskách a kostýmech nabízí epická představení doplněná o projekce a světelnou show. V podobě čistě hudebního alba tak dozajista o hodně přicházíme, ale i tak je jejich třetí studiová nahrávka „Symbiosis“ velmi silný zážitek. S jakousi zdravou pompézností se zde rozprostírá uvolněně intenzivní hudební kolekce, která stylově bere plnými hrstmi z postrockového základu, jenž pouze lehce doplňuje a vyšperkovává o orchestrální prvky. Působivým zapojením klavíru a výrazných dramatických melodií se dostáváme do zmíněné soudtrackové polohy, která v některých momentech přímo evokuje příslušnost k doprovodu epických vizuálů. A tak se mi třeba při poslechu „Anamorphia“ chtě nechtě vybavuje znělka seriálu Game Of Thrones.
NORDIC GIANTS ale nezůstávají u strohé instrumentální hudby, již vydařený debut „A Séance Of Dark Delusions“ ukázal funkčnost využívání hostujících zpěvů, kde s uvolněnou atmosférou a klavírem mnoho pasáží evokovalo podobnost se skotskými MOGWAI. Vokalisté Alex Hedley a Freyja se tak objevují i na aktuálním počinu, skladby „Faceless“ a „Spheres“ tím povyšují na jedny z nejsilnějších momentů alba. Skupina na „Symbiosis“ jde ale ještě mnohem dále a rozvláčné postrockové struktury ozvláštňuje uvolněnější až progresivní hravostí, díky které se do skladeb dostalo více dynamiky. A v neposlední řadě je třeba pochválit perfektně zvládnuté aranže, ve kterých až nenápadné motivy postupně gradují, skladby kráčí z klidného rozjímání až do naléhavého vyvrcholení a logického finále. S až neuvěřitelnou samozřejmostí pak do těchto aranží zapadá i citlivě použitá elektronika nebo žestě.
Od melancholie po dramatičnost, od vzdušného klavírního intermezza „Hjem“ po vypjatou baladu „Spheres“ s až mrazivě ve výškách plynoucím ženským vokálem, od pompézní „Philosophy Of Mind“ po emotivní klipovku „Faceless“ je „Symbiosis“ více cestou za prožitkem než běžným hudebním albem. To plně koresponduje se slovy samotných tvůrců, kteří, jak jsem zachytil kdesi v rozhovoru, si berou za primární cíl tvořit hudbu z emocí, jež se snaží osvobodit z vlastního podvědomí a předat posluchači. Minimálně v mém případě se jim to opravdu povedlo.
P.S.: Kromě vydání alba „Symbiosis“ je rok 2022 pro NORDIC GIANTS i rokem koncertního turné s norskými ÅRABROT, které se bohužel asi omezí pouze na UK prostor.
NORDIC GIANTS, to je postrockový soundtrack: instrumentální lehkost podpořená hostujícími vokály a doladěná výrazným klavírem, který mnohdy přímo diriguje až pompézní hudební plochy. Tajnůstkářské duo z Brightonu nabízí opravdu působivou kolekci citlivě aranžovaných skladeb.
Další z projektů, jenž na postrock nahlíží jiným než obvyklým způsobem. Už základ žánru ohýbají tak, že výsledek je velkolepou výpravnou cestu, jenž nebere v potaz mantinely v nástrojích, formách nebo šablonách žánru. Výsledek jen vtahující, relaxační a epický současně.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.